Chvilka nostalgie

Jako malý jsem s rodiči jezdil na ULL slety. Často jsme také zamířili na Ranou, kde v té době nebyl paragliding k vidění v takových masách, v jakých jej vidíme dnes. Historie létání na Rané, pokud vím, sahá zhruba 70 let zpět. Více se o ní můžete dozvědět v tomto zajímavém článku. Pokud najdete čas, určitě  si jej přečtěte.

Plachtařina na Rané měla obrovské kouzlo...
V době, kdy jsem na Ranou jezdil já, mně bylo asi deset - a to je tedy necelých 20 let. Po kopci se tehdy proháněli spíše modeláři a rogalisté. Na letišti pod Ranou se při sletech setkávala motorová rogala - tříkolky a nejrůznější podomácku vyrobená letadélka typu Mini-max, Hi-max,Vrabec atd. V mnoha z nich ještě bručel upravený motor Trabant. Nadšení piloti těchto strojů si vyprávěli příběhy ze svých letů a často panovala velmi veselá nálada. Létalo se do pozdních večerních hodin a i po západu Slunce (alespoň ve vyprávěních u ohně).


Ranské gumování, aneb setkání oldtimerů tento rok...
Nejednou se mi poštěstilo dostat se do vzduchu jak na motorovém rogalu, tak v motorizovaném větroni Pionýr, pilotovaným "legendárním Koďasem". Některé zážitky vidím dodnes velmi živě. Například průlet jistého nejmenovaného pilota právě v Pionýru, který za letu předal řízení kolegovi. Pak otevřel kabinu, vylezl na křídlo a takto stojící mával na přihlížející.

Létání na počátku ULL bylo poměrně divoké, startovalo se z kdejaké vhodné plochy. Příběhů okolo nouzových přistání jsou také mraky, ale o tom se raději rozepisovat  nebudu.  I přesto, že jsem "mlíčňák", by to bylo na dlouhé vyprávění.



Na tehdejší dobu rád vzpomínám a nejsem sám. Létání mělo své neobyčejné kouzlo a přitahovalo zajímavé lidi. Na mnoha letištích byl cítit silný kolektiv, parta nadšených lidí. Aby piloti mohli létat, museli si pomáhat. Dnes si pilotní průkaz může "zaplatit" prakticky každý. Kamarádská atmosféra se z letišť v komerčním prostředí pomalu vytratila.

Nelétám pg křídla dlouho a v době velkého boomu paraglidingu jsem o toto létání měl jen malý zájem. Přesto si myslím, že část toho kouzla už paragliding ztratil také. Proč? Možná proto, že si lety porovnáváme jen večer na internetu. Startovaček je málo a pilotů mnoho. Na kopci se spíš handrkujeme o místo, než abychom si poradili. Pak jsou tu nejrůznější konkurenční a marketingové boje. Často do diskusí píšeme, co bychom asi jinak neřekli (to platí asi hlavně pro mě, protože mám v povaze řešit věci, které mi nepřipadají správné a často s horkou hlavou... tak to berte s nadhledem). I přes všechno negativní, převažují klady - paragliding je čistá zábava.


I přesto, že se přístup k létání změnil, pořád existuje to správné letecké kamarádství. Každý z nás jej ale zažívá spíš v osobnější formě - s  přáteli, se kterými jezdíme létat. S parťákem, který nám udělá svoz z přeletu nebo nás vezme na kopec, když nemáme  řidičák apod. (Díky Tome a Petře, JiTi, Blážo, Wolfe, a dalším, na které nezbylo místo v téhle závorce). Věřím, že i přes všechno, co se změnilo, létání vytváří přátele na celý život. Tak tomu bylo, když začali létat moji rodiče nebo jejich rodiče, a podle mých zkušeností je tomu tak i dnes. A to je také jedním z důvodů, proč se leteckému sportu věnujeme.

Tak jen pro trochu nostalgie a oživení, pár videí s nádechem historie. Jestli máte nějaká zajímavá a máte-li chuť, přihoďte je do komentářů.



Zdroje:


0 comments: