CloudBase: International Ludesch Open 2016

„Hang gliding: spojení lidského intelektu, síly svalů a aerodynamiky letícího stroje“

Sedíme pod křídly a pozorujeme hory. Vítr slabě pulzuje, bez rytmu, signalizuje zatím nevýraznou termiku. Myslím na dvě zalesněná žebra vpravo od startukam poletím po startu a na vypsanou úlohu. Zachycení na novém neznámém terénu v nás vyvolává nejistotu. Vyčkáváme. Část závodního pole odstartovala, ale ze startu na ně není výhled. Točí ve slabých stoupáních, nebo přistáli na rozlehlých lukách pod hřebenem? Nevíme. Gate se nezadržitelně blíží a tak startujeme. Skáčeme do toho. Zapnutím postroje je všechna nervozita pryč. Jen ty, speedbar, tvoje křídla někde v obrovském prostoru mezi horskými velikány a tunami neviditelného vzduchu. Gaggle točí pravou a vír křídel označuje stoupání. Navenek působí celek jako chaotická změť, ale celý letící chumel hledá společně nejsilnější stoupání. Přesnými pohyby řídíme křídla, letíme.

Závodní létání na rogale - královská kombinace, která prověřuje pilotní, taktické a psychické dovednosti pilota snad nejdůkladněji ze všech myslitelných způsobů létání. To vše zažíváme zažíváme v okolí městečka Ludesch jižně od Bodensee. Padesát pilotů, devět z nich létajících v barvách Ćeské republiky. V rámci příjemného startovného 80E je kompletní servis. Svozy z trati i vývozy na start. Zázemí klubu je příjemné, kempujeme na okraji velké a bezpečné přistávačky.

Starty jsou připravené dva, ale po dobu soutěže využíváme pouze jeden, v nadmořské výšce 1280m. Na momenty zachycení asi mnoho z nás nezapomene. Start samotný je velmi příjemný, prudký. Vždy fouká mírně proti. Po odletu však díky proudění směrem do hor nalézáme pouze slabá a turbulentní stoupání. Navíc těsně u svahu. Půl otáčky nahoru pomyslným dvoumetrem, který v zápětí ztrácíš v části po větru. A tak je to každý den.  Je potřeba pracovat s psychikou a zahnat nervozitu.

První den obdivuji odvahu Lukáše Vojáčka, který startuje do “nejistoty” mezi prvními. Jeho vylétanost z Černé hory je znát a dodává nám příjemnou sebedůvěru. Když je před tebou ve vzduchu někdo, koho dobře znáš, líp se startuje. Start do prvního, 132km dlouhého tasku. Části závodního pole se daří zvednout a vyráží prvním gatem. Směrem do samotného srdce Alp od Bodensee postupem dne proudí údolka. Alpská tepna, který zásobuje hory vzduchovou hmotou. V hlavním údolí, které je široké nás toto proudění nijak neohrožuje. V zužujících se, hluboko zařezaných údolích s minimem přistání může být velkým nepřítelem, kterému je lepší se vyhnout. Stoupání jsou neucelená a nenajdeš je tam, kde čekáš. Když letíš v nízké výšce u dna údolí, zvedáš se jen slabým a rozfoukaným stoupáním. Dobrá taktika je zůstávat vysoko a dotáčet. Být trpělivý. Je ještě brzy a Slunce bude muset vykonat kus práce, aby fungovaly trigger pointy, kam údolní proudění nažene ohřátý vzduch. Nad hřebenem se proudění pravidelně spojuje z obou stran a odměnou za trpělivé točení jedniček je třímetr do základen. Taháme za to, až na na hranici devadesáti kilmetrové rychlosti. Unikáme zpod mraků. Nad výraznými hroty hor jsou stoupání nejsilnější. Skoro bys uvěřil, že tahle parádní jízda nikdy neskončí. To by ale nebylo ono a tak si příroda usmyslí, že nám to udělá o něco těžší. Z jihovýchodu k trati připlouvá pás vysoké oblačnosti, zrovna ve chvíli nejnáročnějšího přeskoku. Obtížné místo a slábnoucí podmínky vlivem zastínění. Pro efektivní let důležité směry proudění na tomhle místě severně orientovaných žeber prostě neodhadneš. Pro některé po tomto přeskoku let končí.

Mám obrovské štěstí a zvedám se před přeskokem do základny. Letím celý přeskok extrémně pomalu, cca 45-50kmh a úzkostlivě šetřím výšku. Přilétám těsně nad skalnatou špičku, kde už točí dva Švýcarské Combaty a zvedám se s nimi. Krásný moment, když víš, že jsi nahoře a ještě se proletíš. Poslední pohled do údolí a pouštíme se přes štíty jako po dálnici. Směr druhý otočný bod blízko Wallensee. Bez točení, letíme delfínováním po obloze. S citem pro rychlost jde využívat pásů stoupání a hledat tak neklesající linii. Naše kombatí trojice nechává všechna další křídla za sebou.

Blízko za otočňákem u Walensee mě zkušení švýcarští matadoři ulétávají a já bojuji o každý metr u zastíněných skal. V takové situaci přestáváš závodit a musíš ve vzduchu nějak přežít. Zoufalá situace mne nutí vrátit se zpět po trati, kam dopadají paprsky dírou v mracích. Ještě letím. Žehlím svah. Vzdát to nechci, ale nevím co dělat. Něco se mihlo okolo mého křídla. Stín rogala? Vario zašeptá půlku a já se zatajeným dechem otáčím. Tak pojď, nahoru. Ještě jeden stoupák prosím. Nakláním křídlo a najednou jej vedle sebe uvidím. Obrovský kondor, s rozpětím snad přes 2,5m. Vítr mu hladí dokonale aerodynamická křídla. Pán vzduchu letí a ukazuje mi stoupání. Jaký jasnější signál vám příroda může ukázat, říct: “leť!“ Teď chvíli patříš sem tak si to užij člověče, než tě zas vrátím na Zemi. A já si to užívám jako nikdy. Točíme společně, opeřená duše žijící vzduchem a letící člověk na návštěvě v jiném světě. Stoupák uhýbá, ale neztrácím ho. Následuji svého vzdušného učitele, který mi dává čestnou, mistrovskou lekci. Přijímám. Jsme nahoře, stoupání ustává a chvilku kloužeme křídlo na křídlo. Mistr vzduchu pak náhle odlétá pryč. Chvilku se ohlížím, poděkuji a letím na 2. OB. Držím se ve vzduchu asi ještě 40 minut. Přistávám 4 km před cílem. Na další stoupání jsem toho dne nenarazil.

Další soutěžní dny

Další dny nás čekalo stabilizující se počasí. Druhý task je předimenzovaný a vede riskantně v údolích, kdenajdeš jen obtížné přistání. Nebezpečná, ale přesto zajímavá disciplína je uzavřena vysokou oblačností a večerním převývojem oblačnosti.

 Nádhernou sportovní bojovnost ukazuje v tomto tasku Petr Beneš, který se přes dvě hodiny snažil zvednout na návětrném svahu v rozfoukané slabé termice, shora omezené slabou inverzí. 

Když se vrací ze svozu, sklízí potlesk od všech přítomných, kteří jeho boj sledovali na velké livetrackingové obrazovce v klubovně. Krásný sportovní moment! Petr a Dane ten dolátají v tasku nejdále a Dan je vítězem kola.

V noci prší. Třetí a poslední task této soutěže je cikcak v hlavním údolí. Je postavený tak, abys využíval údolky k vyzvedání z malé výšky. Kvůli inverzi je údolní proudění velmi slabé a tak ani tato dynamika nefunguje dle očekávání. Přesto se asi 15 pilotů trpělivě drží v odpoledních hodinách ve slabě pulzujícím vzduchu. Češi bojují v podmínkách, které máme nalétané – slabá utíkající stoupání, často nedosahující hranice inverze v 1400m. Přistáváme těsně pod druhým otočňákem. Směrem k druhému otočnému bodu se dalo využít konvergence za hřebínkem, to byla zajímavá zkušenost.


Přistávám na krásnou louku, kde už pobíhá Vlasta s vlající flérou a ukazuje mi vítr. Není tam jen on, ale větší část teamu. Od Dana dostávám do radia informace o větru a tvaru přistávací plochy. Co víc si přát? A tak už jen rozepínám postroj, poslední zatáčkou nabírám rychlost, země se přibližuje a uhání pode mnou. Cítím konečky trávy na nohou. Vyhoupnu se na trapézy a čekám na správný moment na odtlačení. Svištění ustává. Křídlo se nepatrně zatřepe. Čekám na tendenci se prosednout. Teď! Odtlačuji řízení a bez kroku se snáším k zemi do vonící trávy. Když se ti to povede, je přistání na rogalu na louce s kamarády ta nejsladší tečka jakou můžete po parádním letu zažít!

Výsledková listina