Paragliding a neviditelná nebezpečí část 2.

V první části o neviditelných nebezpečích jsem se věnoval hlavně mechanické turbulenci. Jako piloti, plachtaři se nevyhnutelně potkáme s dalším druhem turbulence - s termickou turbulencí.

Termická turbulence

Teplotní rozdíly vzduchu vyvolávají pohyby v atmosféře. Ať plachtařsky využitelné, či nikoliv, tyto pohyby jsou vždy spojeny s projevem turbulence specifického charakteru a intenzity. Objevuje se v přízemní vrstvě atmosféry (boundary layer) , která je ovlivněna termickou aktivitou tzn podle podmínek zhruba do 2000m - 4000m. V úvahách vynecháme bouřkové situace, kde termické pohyby dosahují výšek i k 10 km, předpokládám, že do takových podmínek startovat nebudeme.
Takto si lze představit změny ve směru a rychlosti
 proudění na rozhraní stoupavého proudu. (www.dantecdynamics.com)


Termická turbulence vzniká pohybem ohřáté (nebo ochlazené) vzduchové hmoty, která je v kontaktu s okolní atmosférou. Vztaženo na stoupavé proudy - okraje termického proudu nebo bubliny se třou s okolním vzduchem a to vyvolává neuspořádaný pohyb. Ten je je pro let nepříjemný a někdy i nebezpečný. Intenzita termické turbulence je zásadně ovlivněna stavem atmosféry a charakterem termiky.

Charakter termiky a turbulence

Dobře definovaná termika, se stabilní rychlostí stoupání generuje snesitelnou turbulenci. Často lze zažít dny, kdy je stoupání čitelné od podlahy až do základny. Jádro lze krásně točit a chrání nás před turbulentním okrajem. Někdy dokonce stoupání velmi jemně, až neznatelně mizí bez turbulentních projevů. Takové dny jsou příjemné pro létání, ale nic není ideální a v sezoně je takových dnů málo. 

Suchý vzduch bývá často o poznání živější a turbulentnější - říkáme, že to práská. Jako pilotovi se mi pak často zdá, že na rozdíl od "líného" vzduchu, je v takovém dnu vzduch připraven jako běžec na startu  sprintu. Po utržení je jádro silné, akceleruje a tvoří hodně turbulence. Po okrajích je silná turbulence, kvůli velkému rozdílu rychlostí vzduchových hmot, které se o sebe třou.

Dopolední/ranní stoupání v silném dnu jsou často ve spodní části stoupání neostře definovaná, vzduchu bublá, spojuje se. Bubliny, se navzájem ovlivňují a jádro se teprve tvoří. Taková situace může dát pilotovi plné ruce práce. Důležité je neztratit stoupák a vyzvedat se - bubliny rády utíkají a nebývá to lehké. Zvlášť, pokud nám do toho ještě povídá vítr.

Extrémně silné dny, s rekordním potenciálem jsou ve většině případů nevhodné pro začátečníky a je lepší počkat do odpoledních hodin. Mraky se slijí v masivnější kumuly, z části zastíní povrch, tvoří se dobře formovaná a široká stoupání. Příjemnější stoupáky lze najít odpoledne od 16:00 do pozdního večera. Dá se využívat cyklického proudění v oblasti mraků a delfínovat pod základnami.

Široká stoupání nás schovají ve svém jádru, na rozdíl od úzkých silných termických jader, kdy je pilot za každou nepřesnost při kroužení potrestán vletem do turbulentní oblasti okraje stoupání. Takové dny se širokými stoupáky mám rád, ale je jich jako máku. Častěji a hlavně v alpách jádra utíkají v kontaktu s terénem a větrem a jde o úzká stoupání s turbulentním okrajem.
Rozfoukaná oblaka (https://sites.google.com/site/stephabegg/home/photography/clouds)


Vítr a termická turbulence

Veškeré turbulentní projevy jsou intenzivnější, pokud létáme ve větrných podmínkách nebo situaci s výškovou inverzí. Vítr jako další pohybová složka dělá vše náročnější - na druhou stranu jen ve větru lze zažít létání pod zformovanými řadami, kdy lze letět několik desítek kilometrů i s padákem bez točení.

Vítr, jak ze zkušenosti víme, silně ovlivňuje termiku. Zároveň také přispívá k její tvorbě. Příroda nám nedá nic zadarmo. Kromě snosu termického proudu, se vítr projeví v termickém proudu  deformací tvaru. U jednoduchého jádra stržením slabé části stoupání na závětrnou stranu. Sestupný proud je pak často koncentrován jako pás na této závětrné straně. Tam, na rozhraní stoupání a kompenzační části proudu, potkáme často nejsilnější turbulenci. 
Zelená čára zobrazující sílu větru s výškou. V hladině GND 4 m/s, v 2000 m už k 10 m/s.
Takový meteogram značí rozfoukanou termiku a turbulentní podmínky.
(http://gfs.pgweb.cz/)

Je velmi nepříjemné, přilétávat do stoupání, které je před pilotem proti větru. S paraglidem letíme pomalu, jsme dlouho v turbulenci a klesání. Často není možné efektivně použít speed. Logicky tedy: ne vždy je  přímá stopa proti větru tou nejlepší volbou. To platí i v situaci, kdy ze stoupání odlétáme a pokračujeme na přeskok. Pokud chceme pokračovat po větru, často se vyplatí opustit stoupání ze strany a letět po kraji oblaku. Příroda je mocná čarodějka a tak to neplatí vždy. Někdy jsou klesání a turbulence za stoupáky nevýrazné. Pak je naopak lepší proletět to po větru a získat rovným letem maximum výšky. Každý den je potřeba si "osahat" a vyzkoušet různé postupy. Podobně tvarovaná oblaka se potom během dne chovají charakteristicky. Zkušené závodníky tak často uvidíte "očuchávat trať". Startovat brzy před startem / gatem a vyrazit kousek po trati poznat podmínky.

S výškou sílící vítr  a změny směru základního proudění s výškou znamená pro paragliding  nepříjemnou turbulenci. Jakákoliv změna, vyvolává reakci. Stoupá-li termická bublina v měnícím se vzduchu, působí na ní vnější síly. Situace je ještě násobena tím, jak je stoupavý proud deformován. Často jej v takových podmínkách ztratíme a dostaneme se tak do oblasti přechodu stoupání-okolí. Ta je rozbitá a turbulentní. V termických dnech se silným větrem očekávejte silnější turbulenci než obvykle.

Inverze, zvláště silnějšího charakteru, umí být také nepříjemná. Pokud silná termika dostoupá do výšky inverze, je bržděna a "rozlévá se pod ní". Turbulence vzniklá kombinací inverze a advekce může být nepříjemná, ale není tak nebezepečná jako ta za větrných dnů. Až na výjimky (horské létání) při ní má pilot velkou výšku a tedy čas řešit případné incidenty.
V tomto případě se inverze obávat nemusíme,výška KKH nám k ní nejspíše nedovolí dostoupat.
(http://portal.chmi.cz)

Nenechte se překvapit

Asi nejvíce překvapivým typem turbulence pro mne byla katabatická turbulence při proudění studeného, těžkého vzduchu dolů po svazích. Z hlediska charakteru patří tento typ na rozmezí termické a dynamické turbulence. Potkáte se s ní v oblastech vysokých hor s ledovci a sněhem pokrytými, zastíněnými údolími, která se neprohřejí . Není do nich pumpován anabatickým prouděním vzduch. V lepším případě to je jen sestupné proudění. Pokud narazíte na místo, kde se tato "řeka" sestupného proudu vlévá do anabatického proudění, údolky či termiky, počítejte s nepříjemnými podmínkami pro let. Tato místa jsou často charakteristická měnící se pozicí během dne, protože údolní vítr a anabatický výstup mění svojí intenzitu. 
Legendární a majestátní ledovec Fiesch. Přeletět jen a zvedat se na svazích
 v jeho okolí je vrcholem Alpského zážitkového létání.
(www.tripadvisor.com)

Z mojí, i když nevelké zkušenosti, to byly vždycky nečekané zážitky. Nejeden pilot například v oblasti ledovce Fiesch házel záložku. Jedná se o lokální specifika, kterým se dá vyhnout strategií " ve správný čas na správném místě". Lety ve velkých horách vyžadují dobrou přípravu, časování, podmínky a informace od místních pilotů. Nezapomenutelnost těchto letů však náročnost takové přípravy vyvažuje a stojí to za to se tyto terény učit létat. Je to nádherná výzva pro piloty milující Alpské létání a dlouhé trati v těchto podmínkách považuji za ty nejnáročnější a nejcennější.

Jak předpovědět nevhodné termické podmínky?

Umět předem odhadnout podmínky z modelů, zvlášť co se charakteru termiky týče je složité a je potřeba si vypěstovat cit. Sledovat dlouhodobě jak moc model odpovídá aktuální situaci. Naučit se to dá jedině létáním, praxí  a snažením se o vlastní interpretaci.

Při výjezdu za termikou myslete na výškový profil větru, střihy, případné bouřkové podmínky, příchody front. S větrem blížícím se k 6 m/s neočekávejte příjemné termické podmínky - slabá stoupání budou rozfoukaná a silná budou turbulentní. Stejně tak pokud budete létat ve výšce se střihem větru 180°. V silnějším větru považuji start odvijákem z rovin za bezpečnější cestu k "záfukovým" letům v termice. Vyhnete se tak riskantnímu zvedání z malé výšky na kopci, kde se kombinuje termická turbulence s mechanickou. V těchto situacích, při vyzvedání vidím největší potenciální riziko létání na PG (když opominu horské lety na úrovni hřebenů) Fouká-li okolo 6-7 m/s a u země a je-li předpověď silné termiky, je vhodnost takových podmínek pro paragliding  a start z kopce na zváženou. Nárazy mohou být silnější než 10 m/s. Závisí to samozřejmě na zvoleném terénu, zkušenosti a "odvaze" pilota. Každý z nás hodnotí podmínky individuálně.

Pokud jedete svahovat, vždy zvažte celý profil větru v přízemní vrstvě (0-2000m). Windguru a jiné nástroje, ukazují pouze přízemní vítr a nárazy. Předletový rozbor tedy dělejte i pomocí jiného nástroje, který ukazuje výškový profil. (xcmeteogfs). Stejně tak nezapomeňte na horizontální rozložení podmínek  (flymet.meteopress.cz). Rozptyl stabilního větru a nárazů větší než 4 m/s považuji za mezní. Navíc, čím silnější vítr, tím "stabilnější" (ve smyslu nárazovosti) bychom jej chtěli. Vítr při svahování s termikou bývá nárazový. Termické poryvy se střídají s klesáky. Někdy termika na pár minut odstíní vítr a i v silnějších podmínkách se dá velmi rychle "vyhnít". Pro začátečníky takové "svaho-termické" létání nedoporučuji.

Termická turbulence je pro mě osobně nejméně čitelná, z hlediska předpovídatelnosti. Často se mi stává, že očekávám krásný den a z celého letu se stává "pořádná" šichta, kdy se s křídlem peru. a mám i chuť přistát. Největší rozdíly v podmínkách, síle stoupání a turbulenci zažívám hlavně v Alpách. Obzvlášť pokud se mi podaří dostat na místo, kde se míchají údolky s termikou a mechanickou turbulencí zároveň.

I po několika letech létání, mě příroda velmi snadno překvapí a dá najevo, že v létání je stále co objevovat. Termické létání je královská disciplína, která ovšem skrývá svá rizika - hlavně na paraglidu s velmi omezenou letovou obálkou. V přírodě není nic zadarmo a spoustu věcí je náležitě vyrovnáno. Termika je vždy spojena s turbulencí a určitou mírou rizika. Je ale důležité o nich vědět a umět usuzovat objektivně. Rozhodnutí neletět za každou cenu nebo přistát považuji za velkou známku vyspělosti pilotů - ti nejlepší piloti umí zhodnotit svoje síly aby je mohli dále postupně rozvíjet.

Třetí část se bude věnovat  právě výškovému profilu větru a střihům... snad na ní najdu brzy čas.

Letu zdar!




Okomentovat