Ve větrných dnech s nižšími dostupy se dají najít konvergentní linie. Některé situované kolmo na vítr, a zdá se nám, že se celá planina vlní. V takové linii není neobvyklé letět klouzákem 1:35 několik km. Stačí chvilka nepozornosti, o pár set metrů se odchýlit od správné line a přichází trest v podobě extrémně silných sklesání. Ten pocit když letíš v -7 ms a nejbližší vesnice zoomuje obrovskou rychlostí. Přitahuješ speedbar a zrychluješ na 105 kmh. Pryč. Kamkoliv. A klesání ještě dlouho neustává. Nejlepším řešením v takové situaci, hlavně při letu paralelně s větrem je změna kurzu alespoň o 30°.
Tady v Makedonii se pilot nevzdává v sebemenší výšce!
Další věcí, na které při létání v makedonské flight aréně nezapomeneš jsou nízká zachycení. Když už uletíš extrémnímu klesání, nemůžeš vzápětí zažít nic lepšího než slabý, driftující stoupák v 80 metrech výšky. Dvě zatáčky tě dělí od přistání, už si nalítáváš nad vybrané posekané, sluncem vypálené pole. Pip Pip. Chytáš se bublinky vzduchu a snažíš se v ní udržet alespoň jednu půlku křídla. Nesmíš jí pustit, jinak sedíš. Těch dalších pár vteřin rozhoduje o všem a jedeš špatný pohyb znamená 20 míst v soutěžním pořadí. Nic jiného, než ta malá padesáti metrová kapsa stoupajícího vzduchu v tu chvíli neexistuje. Pip Pip. Trochu to driftuje ale zesiluje. Už nerozeznáváš jednotlivý stébla trávy třesoucí se větrem. Země se vzdaluje. Pip Pip Pip. Pak to sílí na dvojkový stoupání integrovaně ty už víš, že tenhle stoupák ti neuteče a jsi zpátky ve hře! Zvednout se makat za vedoucím gagglem.
Dlouhý task zkouší vytrvalost a odolnost pilotů na maximum
Kromě psychiky bojujeme jako piloti rogal i s fyzickou únavou. Je to sport se vším všudy a vytrvat není jednoduché. V posledním, 150 km dlouhém tasku je znát únava na všech pilotech letících okolo mne. Já od poloviny trati melu z posledního. Je to cítit i z charakteru letu a točení. Stoupáme méně agresivně, přeskoky se letí pomaleji. Není síla a svaly bolí. Na konci trati, se vedoucí gaggle s vidinou cíle opět probouzí. Já reaguji bohužel příliš pozdě a palčivá bolest ramen, rukou a dalších "lítacích svalů" mne dostává cca 200m ve stoupání pod ty nejlepší. Už nemám sílu to dotáhnout a stoupání mizí. Na dokluz to není a tak ještě dotáčím ve slabém stoupání s nevýhodným snosem spolu s Antoanem Bosseliem. Protnutí poslední kružnice. Rozepnout. Povolit VG na aeru. Z posledních sil odtlačit a přistát. Cíl.
Úspěšný poslední task mě raketově posunuje do top 20 na 17. místo. Štěstí.
Vzhledem k bodové těsnosti velmi vrtkavá pozice. Dnes je odpočinkový den a tak sbírám fyzické i psychické síly na další boj. V teamech jsme 4. a od medailové pozice nás dělí rozestup 151 bodu z aktuálních 12524. Doufat nebude stačit, musíme dobře létat.
Aktuální výsledky naleznete zde
0 comments:
Okomentovat